Pro lidi, kteří z nějakého důvodu nejsou fandové hrátek s technikou, jsou hotové přípravky jednou z cest, jak dostat ozón do svého života. Řeč zde bude hlavně o ozonizovaných olejích a přípravcích na jejich bázi. Na webu jsem již několikrát uvedl, že na našem trhu existuje poměrně dost alternativ a další přibývají. Pojďme se podívat trochu blíže na to, co lze od kterých typů čekat (záměrně nebudu jmenovat konkrétní přípravky, aby se výrobci, či dealeři, necítili dotčeni).
Čisté ozonizované oleje – tato kategorie patří k tradičním a mělo by se být možné spoléhat na to, že při výrobě byl použit jediný druh oleje (pokud není uvedeno jinak). Existují i mixy více druhů olejů, ale stále lze hovořit o použití přírodního materiálu na vstupu. Všechny typy olejů nejsou stejně vhodné k ozonizaci. O tom, jestli ano, nebo ne, rozhoduje množství a forma nenasycených mastných kyselin. Olivový olej lze považovat za optimální. Viděl jsem snahy nabízet takové ozonizované oleje, jako kokosový – jako reklamní tahák to není špatné, ale když člověk uváží, že se v nich ozón nemá skoro na co navázat, je škoda je tímto procesem „týrat“. Osobně jsem spíše zastáncem ředění – použít mix olivového oleje, který je k sycení ozónem vhodný a dle libosti jej přidat k oleji, kterým chceme jeho účinek umocnit, nebo utlumit. Proces mísení se neobejde bez krátkodobého mírného zahřátí do cca 35°C. Výslednou směs bych doporučil dělat v menším množství, které je možné spotřebovat v krátké době (rovněž uchovávat v chladničce). Proč raději takto? Ačkoliv to výrobci nepřipouštějí a hovoří v superlativech o přirozenosti jejich přípravků, je třeba si uvědomit, že krom vznikání vazeb nenasycených mastných kyselin s ozónem, vznikají i další doprovodné reakce, které mohou degradovat složky olejů, díky kterým mají, v jejich čisté podobě, vyzískanou svou reputaci. Tím se dotýkám, již jednou na webu zmiňované narážky na fakt, že se dá při ozonizaci dopracovat k různým výsledkům. Je to pozorovatelné smyslově i laboratorně. Pokud je olej jakoby více cítit po „spálenině“, či „žlukle“ a zároveň je při roztopení bezbarvý, máte jistotu, že jste si koupili produkt, který byl sycen nešetrně. Určité ztrátě barvy se vyhnout nedá, ale její úplná absence lecos napoví. Jsem si jistý, že někteří výrobci v tomto nebudou souhlasit. Na to mohu říci, že bez vlastních invencí přebírají závěry druhých.
„Chemicky čisté“ ozonizované oleje apod. – tato varianta je, podle mého názoru, určitým kompromisem vůči legislativě EU a také usnadňuje velkovýrobu. Chemicky čisté sloučeniny lze patentovat, lze u nich spolehlivě definovat jejich složení. V případě výroby ve velkém se není třeba zaobírat rozdílnostmi, které mohou nastat v případě ryze přírodních olejů (vliv počasí během roku na jakost a složení). Zdá se to být perfektní, ale není. Právě složky navíc mohou pozitivně ovlivnit jak proces sycení, tak výsledný efekt při aplikaci. Při pohledu na zaoceánskou praxi zatím nejsou podobné snahy zrovna zachytitelné. Lze si to vysvětlit buď tím, že jsou „pozadu“, nebo tím, že nemusí tak kličkovat před legislativou a dělají to stylem, jaký se osvědčil během dlouhých let.
Směsné produkty – zde se dají zařadit masti obsahující čisté ozonizované oleje, nebo „chemicky čisté“ ozonizované látky, které jsou doprovázeny dalšími složkami (prvky, vitamíny, antioxidanty,...). Synergický efekt více látek je lákadlem na zákazníka. Nechci nutně tvrdit, že falešným. Za zamyšlení ale stojí, kolik daná směs obsahuje původního ozonizovaného oleje a jak se ostatní složky mohou podepsat na trvanlivosti přípravku. Není totiž fér, vychvalovat přípravek obsahující malé procento ozonizovaného oleje na základě účinků, které má v koncentrované podobě.
K samotné trvanlivosti všech typů ještě tolik, že je-li zvykem koncentrovaný ozonizovaný olej uchovávat v chladu, mělo by se to tím tuplem dodržovat i u těch naředěných. Chválí-li se výrobce přípravku mírou nasycenosti ozónem a používá-li přitom nejlevnější plastové dózy (nedejbože tuby), taky se zdá být něco špatně.
Zpracoval Radim Martiník